RESPEKT aneb nechat VOLNĚ DÝCHAT
Potřeba "byt respektován" patří mezi základní lidské potřeby, které mají všichni lidé bez ohledu na věk, pohlaví nebo rasu. Respekt k druhému člověku ve smyslu ničím nepodmíněného ohledu na jeho lidskou důstojnost a přijetí jeho odlišností.
Respektovat druhé naprosto neznamená vycházet jim ve všem vstříc, nic od nich nežádat nebo si nechat všechno líbit.
(Respektovat a být respektován, Kopřiva P. a spol.)
Sebeúcta, vytyčování hranic, násilí, seberealizace, rozmanitost, svoboda atd. jsou témata, která se prolínají celým mým blogem. Zkusím se nad nimi zamyslet z dalšího úhlu pohledu.
Indiáni se nám diví, proč jsme vyměnili lidskou důstojnost, kterou nám dal Bůh, za umělou důležitost, kterou získáváme od společnosti za výkony. Výkony jsou to, co je respektováno v dnešní společnosti. Pjér la Šé´z
Nadřazenost - proč potřebuji, aby druhý přijal, uznal můj názor, proč toho druhého do toho násilně tlačím?
Pro potvrzení vlastní hodnoty? (Maminko, já jsem přece hodná holčička.) Ze strachu z bolesti, která by byla pro naši citlivost příliš? Ze strachu z emocí druhých lidí, za které nejsme zodpovědní, ale které nás tvrdě zasáhnou? (Musím zajistit, aby se všichni cítili dobře?!) Ze strachu z pocitu viny, který bychom neunesli? (Kdybych býval mu v tom zabránil, mohl tady být!) Nechceme po sobě nějak moc? Každý dospělý je zodpovědný sám za sebe.
Podřazenost - proč se podřizuji názoru druhého, názoru autoritě, proč se do toho nutím, proč tomu někdy slepě věřím?
Bezmezná
víra v rodiče, která je v nás hluboce zakódovaná kvůli přežití, jsme jako malí na dospělých životně závislí, což můžeme pociťovat i v dospělosti? Může za to nízké sebevědomí? Nebo nějaké programy z dětství, kdy nám podřazenost zachránila život? Můžou za to domněnky, že ti druzí jsou přeci chytřejší než já, vědí, co dělají, jinak by tam nebyli, vždycky to tak bylo atd.? Nezapomínejme na kritické myšlení.
„To, co není láskou, je voláním po ní." M. Williamson
Možná jste už slyšeli příběh o dospělém slonovi, který je slabým lanem přivázán k malému kolíku. Je k podivení, že se ten slon neosvobodí, vždyť v podstatě mu v tom nic nebrání. Jenže když byl ještě slůnětem, byl přivázán tím samým lanem k tomu samému kolíku. A tehdy to pro něj bylo nepřekonatelné - osvobodit se. Došel tedy k závěru, že ať dělá, co dělá, nemůže uniknout. A tato zkušenost v něm zůstala dodnes a už se o osvobození nikdy nepokusil, i když dnes, by uspěl.
Strom spojuje to nejnižší s tím nejvyšším.
Svými kořeny vysává zemi a svými listy pije slunce. Strom se hrouží do temnot, vydechuje ve světle.
J. Guitton
Inspirujme se od stromů
Strom si hledí svého, nemá potřebu se někomu zavděčovat. A přesto nebo díky tomu poskytuje tolik užitku. Je tím, čím je - stromem. Věnuje pozornost tomu, na co má vliv, když ho napadne nějaký škůdce nebo ho zachvátí choroba, udělá vše proto, aby přežil. A přijme svůj úděl v případech, na který vliv nemá, když se třeba my lidé rozhodneme, že ho pokácíme, protože se nám třeba nelíbí nebo protože z něj máme strach. Neplýtvá svou energií.
Jak docílit toho, abych respektoval sám sebe, abych respektoval druhé a aby ostatní respektovali mě?
Propustit potřebu se před někým obhajovat a přesvědčovat ho o své pravdě. Ale jak?
Tím, že uznám svoji vlastní hodnotu a že se plně přijmu.
Toho můžeme docílit tím, že si zpracujeme své zvnitřněné programy z dětství. Vytáhneme na povrch naši bolest, kterou si plně prožijeme. Poskytneme svému vnitřnímu dítěti to, co postrádá. A na oplátku u našeho vnitřního dítěte nalezneme bezpodmínečnou lásku. Už to nebudeme vyžadovat od někoho jiného. Opustíme roli oběti tím, že převezmeme zodpovědnost za svůj vlastní život.
Přijdu k Tobě, příteli můj, až už Tě nebudu potřebovat. Potom vstoupíš do paláce, nikoli do žebrácké chatrče.
H.D. Thoreau