Naděje a beznaděj

Narodíme se a přirozeně věříme v to, co se nám děje. Vidíme své rodiče jako Boha a Bohyni. O ničem nepochybujeme, jednoduše přijímáme a vychutnáváme si život. Jsme tady a teď. Ale jak rosteme a vyvíjí se náš mozek, vše se mění. Dokud nezažijeme na vlastní kůži nějaké neštěstí, zradu či jakékoliv zklamání, víra v život zůstává zachována. 

Vycházím tu ze své zkušenosti, kdy má víra v život byla  jako u většiny z nás často tvrdě zkoušená. Jak jsem si s tím nakonec poradila já, se můžete přečíst tady Můj příběh.

Cesta od beznaděje k naději

Člověk potřebuje mít naději, v něco věřit, na něco se těšit, mít něco, co ho popohání kupředu. S tím asi nebudete se mnou polemizovat ne? Může to být od zdánlivě malých věcí jako se těšit na východ slunce, na víkend, na dovolenou, na ....., až po zdánlivě velkých jako, že změníte svět k lepšímu. Tady jen dodám, že svět už je dost dobrý takový jaký je, můžeme jej zlepšovat to ano a  to už vlastně nějakým způsobem dělá každý z nás, ale o tom bude třeba jiný příspěvek.

Ale když často padáme a často jsme zklamáváni můžeme upadnout do deprese. Lidé v těchto chvílích se můžou k něčemu upnout jako k náboženství (různým církvím, sektám, ...), k esoterice, k nějakém člověku (ke své modle, k idolu), k práškům na uklidnění,  k věcem, které nabudí příjemný pocit (sex, jídlo, drogy, alkohol, hazard,...) a dalším věcem jako zdravý životní styl apod. Pokud to není ze základu zhoubné, nebyl by to takový problém. Ale problémem se to stává, když se na to upínáte, i když jste z nejhoršího venku. Protože dřív nebo později i tady přijde zklamání, všechno jsou to pomíjivé věci, všechno je relativní. A je tu vysoké riziko, že to bude Váš poslední hřebíček do rakve.

Podle mého názoru je nutné, když se dostane z nejhoršího ven, aby jste si rozšířily Váš seznam věcí, které Vám dávají naději, které Vás dobýjejí, co Vám dělá radost,... A začali směřovat Vaši víru a energii sami k sobě. 

Nevzdám se své radosti kvůli maličkostem. Nebudu se rozčilovat nad věcmi, které nedokáži ovládat. Soustředím se na to, co dokáži ovládat. Na to, co můžu udělat. Většina lidí je nespokojena, protože se jejich očekávání nenaplní. Proměňte svá očekávání za uznání. Tony Robbins 

Moje zklamání

I já jsem zažila deziluzi z lidí, ke kterým jsem se upla, z mých idolů. Je fakt, že jsme tak hladoví po důvěře, po jistotě, že jsme na naše idoli hrozně tvrdí, tlačíme na ně a nedovolujeme jim být tím, čím jsou, normálními lidmi s jejich ctnostmi a neřestmi. 

V každém člověku je zastoupena spousta různých osobností. Ne nadarmo se říká, co je venku, je také uvnitř. A ty osobnosti se chtějí, potřebují se projevit, potřebují uznat jejich hodnotu. Ale záleží jen na nás, kterou tu osobnost chceme více živit, kým chceme být, to rozhoduje.

Už jsem ve svém předchozím článku Aha moment v mém životě, aneb mí rodiče jsou pro mě stromem psala o důležitosti rozmanitosti, že se na věci můžeme dívat různě a že ve všem jsou obsaženy všechny barvy duhy. A tady se to opět potvrzuje. 

Šíření naděje aneb svítit ostatním na cestu 

Jsem snílek, mám bujnou fantazii, mám hodně velkých snů a mám víru v jejich uskutečnění. Takovou, že se nebojím o nich mluvit. Poslední dobou jsem se, ale trápila nad tím, že si ostatní o mě budou říkat, že jsem mluvka a nebudou mě brát vážně (že by opět volání o pomoc malé Peťulky?). Ale já to risknu, pro mě má mnohem větší význam šířit naději, rozvíjet a dávat sílu mým a Vašim vlastním snům. A přimět Vás, aby jste si dovolili představit ten Svůj sen, abyste si ho ve Svém nitru prožili. Ten jedinečný pocit Vám už nikdo nikdy nevezme. 

Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. Václav Havel

S tím souvisí třeba i víra v posmrtný život, víra v to, že všichni půjdeme do nebe, prostě víra, která Vám dodá sílu jít dál, se kterou tím životem půjdete lehčeji a radostněji. Ale samozřejmě ne taková víra, která Vás dovede na scestí. Prostě jít tím životem, jak nejlépe dovedeme, když nemůžu druhému pomoci, tak mu alespoň neubližuji. A to platí i o našem vztahu k sobě, když si nedokážeme pomoci, tak si alespoň neubližujme.

Slova závěrem

Buďme jako duby a buky. Jejich nadějí a hlavním smyslem jejich života je vyrůst, najít si své místo na slunci, dospět a zanechat po sobě další generaci. Ale oni do toho nejdou bezhlavě, mají pro každou fázi svojí vlastní strategii. Takové bukvice a žaludy, lahůdka pro divočáky a smysl života pro buky a duby. Že to nejde moc dohromady? To ví i ty stromy. Proto neplodí každý rok. Počkají si, zmatou tím zvěř a tím dají jejich potomkům větší šanci na přežití. A až se rozhodnou, jdou do toho, i když vědí, že může přijít divočák.

Článek zakončím slovy ruské lékařky židovského původu Sabiny Spielrein, se kterou hluboce souzním. Byla jednou z prvních zakladatelů dětské psychoanalýzy, vůdčí představitelkou ruské psychoanalytické školy a v neposlední řadě také milenkou Carla Gustava Junga z dob jejího léčení z hysterie:   

....nicméně věřím v budoucnost. I teď jsem jako vždy snílkem. Ale pokud bych nedokázala snít, jaký smysl by měl můj život?